Jsme národ Pohlreichů a Babinských?

Na své dětství vzpomínám rád a s láskou, přestože jsem se narodil do nelehkých časů - za tři roky poté začala světová válka. Ale měl jsem laskavé a starostlivé rodiče, maminka chodila po práci vypomáhat sedlákům v okolí, takže jsme netrpěli hlady. Jelikož nebyla televize, nadělali mi sousedé hromadu kamarádů a tak mi bylo hej.

K mým nezapomenutelným zážitkům z dětství patří každodenní večerní besedování sousedů na lavičce pod střemchou před naším baráčkem. Probrali při tom své starosti i radosti, vzájemně si poradili, i vypomohli v nesnázích. Dodnes mě fascinuje jejich vzájemné přátelství, úcta jednoho k druhému a snaha být mu oporou.

A je mi do pláče, když dnes vidím to mezilidské odcizení, bezohledné hrabání na vlastním písečku a prosazování vlastních zájmů na úkor druhých. Trnu nad úpadkem společenského chování a absencí zdvořilosti, slušnosti a potažmo morálky.

Opět se v tuto chvíli odvolám na svého oblíbeného autora Františka Nepila, který ve své půvabné knížce Malý atlas mého srdce píše: „Když teď někde u nás uslyšíte takové slovní obraty jako „milerád“ „nemějte mi za zlé“ „přijďte zas“ „je mi strašně líto“ či „rádo se stalo“, svalíte se leknutím na zem v mrákotách anebo alespoň oněmíte tak, že zapomenete, proč jste vlastně přišli... V Anglii vám lidé neřeknou „teď už metro nejede“, nýbrž „obávám se, pane, že provoz metra skončil, a je mi to velmi líto...“

U nás nejen že nám někdo postaví na chodník lešení a ztěžuje nám chůzi po městě, ale ještě nám to osladí různými psanými zupáckými rozkazy jako: „Přejděte na protější chodník“, „Vjezd zakázán“ nebo „Chůze po cestě se zapovídá“. V Anglii, na ohrazení u katedrály ve Winchestru, jsem si vyfotil tabuli, která je obdobu našeho příkazu „Přejděte na protější chodník“ , ale byla formulována takto: „Děkan a kapitula lituje, že zde musí být ohrada. Ale je tu proto, aby chránila kolemjdoucí před padajícím kamením.“ Malý atlas mého srdce vyšel v roce 1991. Co by asi tak napsal F. Nepil dnes?

Žasl jsem nad obhroublým slovníkem části naší mládeže, ale jen do té doby, než jsem ve sdělovacích prostředcích narazil na kuchaře pana Zdeňka Pohlreicha. To je mistr vulgarit! Kam se na něj mladí hrabou! Obzvlášť si ho oblíbily naše televize, jenže moc si z jeho projevů nevezmete, protože polovina slov je „vypípána“ a druhou polovinu zabírá slovo „vole“. Když jsem ho zpočátku poslouchal, v duchu jsem si říkal, že od něj bych si k jídlu nic neobjednal v obavě, že se udávím jeho nadměrným egem. Ale s přihlédnutím k jeho stále častějšímu výskytu na obrazovkách budu asi muset svůj názor na něj korigovat. Došel jsem totiž k názoru, že se od nás patrně chce abychom se stali národem Pohlreichů a Babinských.